Od Londýna po Ósaku: Pavilony EXPO, které našly nový domov

Světové výstavy EXPO jsou už od svého vzniku synonymem pro architektonickou odvahu a vize, které často předběhly svou dobu. Mnohé z těchto staveb se staly trvalými symboly měst – stačí připomenout Eiffelovu věž v Paříži nebo bruselské Atomium. Existují však i pavilony, jejichž příběh pokračoval i po skončení výstavy, často tisíce kilometrů od původního místa. Osudy těchto staveb dokazují, že architektura nemusí být jen pomíjivým artefaktem – může se proměnit, přestěhovat a znovu ožít.

Křišťálový palác – průkopník přemístitelných staveb (EXPO 1851, Londýn)

První světová výstava v Londýně roku 1851 se stala počátkem tradice, kdy výstavní architektura pokračuje v životě i po skončení veletrhu. Architekt Joseph Paxton navrhl pro tuto příležitost revoluční stavbu – Křišťálový palác (Crystal Palace). Obrovská konstrukce z litiny a skla, inspirovaná tvarem skleníku, se stala symbolem průmyslového pokroku viktoriánské éry. Po skončení výstavy byl celý objekt rozebrán a mezi lety 1852–1854 znovu sestaven v oblasti Sydenham Hill na jihu Londýna. Tam fungoval jako kulturní a vzdělávací centrum, které přitahovalo miliony návštěvníků. Jeho sláva trvala až do roku 1936, kdy stavbu zničil ničivý požár. Přesto se Křišťálový palác stal inspirací pro desítky dalších pavilonů EXPO po celém světě.

Z Paříže do Jižní Ameriky: chilský a argentinský pavilon (EXPO 1889)

Na pařížské výstavě roku 1889, kde vznikla i slavná Eiffelova věž, zazářily také jihoamerické země. Chile představilo pavilon z dílny architekta Henriho Picqa – elegantní kombinaci oceli a skla. Po skončení výstavy byl pavilon demontován, přepraven přes oceán a roku 1894 znovu postaven v Santiagu de Chile. Nově sloužil jako Národní výstava těžby a metalurgie, později hostil různé kulturní instituce a od roku 1992 zde sídlí dětské muzeum umění Museo Artequin. Budova, známá jako „Pabellón de París“, je od roku 1986 chráněnou národní památkou.

Podobný osud měl i argentinský pavilon ze stejné výstavy. Architekt Albert Ballu jej navrhl jako rozebíratelnou konstrukci, aby mohl být po skončení Expa převezen do Buenos Aires. Tam byl skutečně znovu postaven v parku Plaza San Martín a stal se sídlem Národního muzea výtvarných umění. Přestože šlo o mimořádně populární stavbu, její život skončil ve 30. letech 20. století, kdy byla rozebrána a prodána do šrotu.

Z New Yorku do univerzitního kampusu ve Virginii (EXPO 1939)

Dalším poutavým příběhem je belgický pavilon z výstavy EXPO 1939 v New Yorku. Modernistická stavba architektů Victora Bourgeoise a Léona Stynena vznikla pod vedením slavného Henryho van de Veldeho. Po vypuknutí druhé světové války a okupaci Belgie nebylo možné budovu vrátit domů, a tak byla darována univerzitě v Richmondu v americké Virginii. V roce 1941 byl pavilon přemístěn z New Yorku na univerzitní kampus, kde stojí dodnes – tichý svědek doby, kdy architektura překračovala nejen hranice států, ale i válečné fronty.

Sovětský pavilon na cestě z Montrealu do Moskvy (EXPO 1967)

Na světové výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu se střetly architektonické vize Východu a Západu. Sovětský svaz tehdy představil monumentální pavilon, který se stal jedním z nejnavštěvovanějších objektů celé výstavy – vidělo jej přes 12 milionů lidí. Po jejím skončení byl pavilon rozebrán, naložen na lodě a dopraven do Moskvy, kde byl znovu sestaven v areálu VDNCh (Výstava úspěchů národního hospodářství). Tam funguje dodnes jako součást stálé expozice a připomínka architektonické ambice tehdejší éry.

Cirkulární architektura nového tisíciletí (EXPO 2000 a 2010)

Na přelomu tisíciletí začal do světa EXPO stále výrazněji vstupovat koncept udržitelnosti a cirkulární architektury. Pavilony už nebyly jen monumentálními výstavními objekty, ale také experimenty s možností opětovného využití. Typickým příkladem je portugalský pavilon pro EXPO 2000 v Hannoveru, který navrhli architekti Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura. Modulární konstrukce z oceli, betonu a korku byla po výstavě rozebrána a přemístěna do portugalského města Coimbra, kde dnes slouží jako multifunkční kulturní prostor pro výstavy a koncerty.

Podobně inovativní přístup zvolily Spojené arabské emiráty na EXPO 2010 v Šanghaji. Jejich pavilon, navržený britským ateliérem Foster + Partners, připomínal písečné duny a byl koncipován jako plně přemístitelná stavba. Po výstavě byl přepraven do Abú Dhabí, kde nyní stojí na ostrově Saadiját jako součást kulturní čtvrti a funguje jako výstavní galerie.

Česká stopa: od Bruselu 1958 po Ósaku 2025

Československý pavilon z EXPO 1958 v Bruselu patří mezi legendy české architektury. Získal hlavní cenu výstavy – Zlatou hvězdu – a stal se symbolem poválečné moderny. Po skončení Expa byl rozebrán a převezen do Prahy, kde se jeho hlavní hala znovu postavila na Výstavišti. Známá restaurace EXPO 58 byla umístěna na Letné, kde po rekonstrukci zůstává dodnes jako kulturní prostor a galerie. Samotná výstavní hala na Výstavišti však roku 1991 vyhořela.

Na tuto tradici navazuje současný český pavilon pro světovou výstavu EXPO 2025 v japonské Ósace, navržený studiem Apropos Architects. Dřevěná spirálovitá stavba symbolizuje čas a energii, přičemž celá konstrukce je navržena tak, aby mohla být po skončení výstavy demontována a převezena zpět do Česka. Pavilon zaujal návštěvníky svou vyhlídkovou platformou, prosklenou fasádou i flexibilním vnitřním prostorem s centrálním auditorem. Generální komisař české účasti Ondřej Soška uvedl, že šlo o jedinou dřevostavbu svého druhu v Japonsku, a navíc o pavilon, který si odnesl ocenění pro nejlepší stavbu výstavy.

Architektura, která nezmizí s posledním dnem výstavy

Historie EXPO pavilonů ukazuje, že výstavní architektura může mít mnohem delší život, než by se na první pohled zdálo. Od Křišťálového paláce přes chilský Artequin až po moderní pavilony v Coimbře či Abú Dhabí – všechny tyto stavby dokazují, že skutečná hodnota architektury spočívá v její schopnosti přizpůsobit se, proměnit a žít dál. Světové výstavy tak nejsou jen oslavou inovací, ale i laboratoří, kde se rodí budoucnost udržitelné a mobilní architektury.