Krize: Příležitost, nebo zmar?

O tom, zda ekonomická krize příležitosti k podnikání vytváří, nebo naopak likviduje se vedou dlouhé debaty, z obou stran podepřené empirickými argumenty. Podívejme se na problém tentokrát ne z perspektivy ekonomů, ale z pohledu sociologa.

Že se ekonomika pohybuje v cyklech tvořených konjunkturou a recesí je všeobecně známým faktem. Ekonomové jej měří díky velkému množství exaktně zjistitelných ukazatelů, kvantitativních charakteristik, které se pak snaží uplatnit v modelech, jež mají to, co bylo doposud měřeno predikovat.

Systém na bázi přesvědčení

Současný stav hospodářství v globálním měřítku ukazuje základní vadu tohoto přístupu. Totiž, že jakkoliv komplexní kvantitativní popis ekonomiky kolabuje v okamžiku, kdy dochází ke změnám v jeho struktuře – tedy, kdy sice máme data, ale selhávají modely. Výsledkem je, že prakticky nelze predikovat.

A praktický příklad? Odhady pádu (ale stejně tak i růstu) ekonomiky za určité dané období se liší již v jeho průběhu, přičemž ty v závěru ukazují na katastrofální nepřesnost těch na začátku. Stejné je to s jednotlivými ukazateli. Například s tím, kolik stát vybere na daních, kolik bude muset vyplatit na podporách, o kolik přijde v důsledku inflace nebo (nedej Bože) nepřijde pro všeobecně obávanou deflaci.

Dalo by se konstatovat, že za tohoto stavu prostě nelze říct, zda je v jakékoliv obecnější míře výhodnější pokusit se začít pracovat na vlastním podnikatelském projektu nebo ne – jinými slovy, zda doba (vyjádřeno v ukazatelích zlá) podnikání přeje, nebo zda je naopak zabíjí. Vedle makroekonomických hledisek existují hlediska místní, případně specifická pro daný obor – poptávka, její krátko a střednědobý vývoj. I ta ale musí zohledňovat ona hlediska globální.

V tomto divokém a turbulentním světě bychom za normálních okolností nemohli hledat nic, co by připomínalo byť i vzdáleně jistotu. Pokud ale odhlédneme od čistě ekonomického pohledu, můžeme přeci jen něco najít.

Teoretickým východiskem tohoto něčeho je teorém pojmenovaný po svém vynálezci Williamu Thomasovi http:cs.wikipedia.org/wiki/William_I._Thomas a znějící ve stručnosti tak, že věří-li lidé tomu, že je něco skutečné, stává se to skutečným ve svých důsledcích.

Praktickou aplikací pak fakt, že celá ekonomika není, přes všechna objektivně měřitelná kritéria, o mnoho víc, než souhrn přesvědčení těch, kteří se ji účastní. Tedy, že jde o systém založený na bázi kolektivního přesvědčení.

Konstanta

Klasickým příkladem platnosti předchozího je burza: pokud dostatečný počet investorů věří tomu, že určité akcie budou zvyšovat svou hodnotu, jejich hodnota roste. Jiným příkladem krach banky z důvodu runu: pokud dostatečný počet klientů uvěří tomu že banka zkrachuje a začnou stahovat své investice, ústav se položí, byť by byl jinak zcela v pořádku.

V obou případech (a v mnoha dalších, pro něž bychom nemuseli jít daleko) je určujícím faktorem to, že stav který nás zajímá se dostavuje tehdy, sdílí-li společné přesvědčení dostatečný, řekněme nadkritický počet subjektů.

Run dvou klientů banku prostě nezkrachuje. Velikost tohoto nadkritického množství a otázka, zda jej bylo dosaženo představuje v systému založeném na přesvědčení prvek nejistoty. Jeho samotný mechanismus je ale, na rozdíl od stovek vzorců, které se ukázaly být nepoužitelnými, spolehlivou konstantou – bez ohledu na ekonomické turbulence.

A je tedy konstantou i nyní v situaci, kdy prakticky nikdo nedokáže byť jen na měsíc dopředu odhadnout vývoj ekonomiky a podnikatelského prostředí.

Pozitivní důsledek

Známe-li konstantu, měli bychom uvažovat nad tím, jak se s její pomocí pokusit odpovědět na otázku, která byla postulována na začátku tohoto textu. Totiž, zda je krize, recese, temné časy, říkejte tomu, jak chcete, spíše tvůrcem, nebo spíše zabijákem příležitostí. Jak již bylo řečeno, pohledy na to se různí. Obecně se hovoří o krizích jako o zdroji inspirace a inovace.

Ale současně jako o jevu, který dovede spolehlivě zadupat fantastický nápad pouze proto, že není dostatek prostředků na jeho realizaci nebo proto, že se následně nedovede uživit. Protichůdné pohledy způsobují, jak jinak, nejistotu, která následně přispívá k již tak labilnímu systému.

Samotný postulát že to, co lidé chápou jako reálné se (po překročení určitého „gravitačního minima“) v dané společnosti reálným stává, funguje pozitivně i negativně. Zajímavou vlastností jeho negativní aplikace na náš problém ovšem je, že může mít pozitivní důsledky. Statisticky řečeno je takovým pozitivním důsledkem v ČR nárůst živnostníků a drobných podnikatelů v posledních měsících.

Jak je možný? Když dostatečné množství lidí uvěřilo v úbytek pracovních míst, začali skutečně přicházet o práci. Když dost z nich uvěřilo tomu, že si novou práci budou shánět těžce, stalo se to faktem. A když dost z nich zjistilo, že pro ně práce není, zkusili to na vlastní kůži.

Tím ale značným způsobem rozdrobnili důsledek – tedy zvýšili počet firem, které by musely krachovat, aby bylo naplněno Tomasiánské proroctví o tom, že nyní budou krachovat malí podnikatelé, a současně zvýšili kvórum – tedy ono gravitační minimum, které by v to muselo uvěřit.

Závěr

Výsledek je tedy asi následující: řada aktů „uvěření špatným zprávám“ s praktickými důsledky v podobě krachů firem, ztráty odbytů, propouštění a likvidací logicky vede ke vzniku nových příležitostí.

Důsledkem toho je, že tyto nové příležitosti jsou do jisté míry imunizovány proti potížím, které zničily jejich předchůdce. Ekonomika se v tomto podobá biologickému světu. Přesněji, jeho způsobu reakce na epidemie.

Výše uvedený popis mechanismu (jednoho z mechanismů) působení ekonomické krize, nebo jak tomu budeme říkat, je pravda poněkud zjednodušující.

Ale současně fascinující, a to hned ze dvou důvodů. Jednak, dává inspiraci. A za druhé, nabízí jistotu v systému, který je ze všech jiných hledisek zcela chaotický.

Autor: Vojtěch Bednář