Předně je třeba říci, že se celé řady zúčastnil úctyhodný počet soutěžících. Celkem se jich před investory vystřídalo 62, přičemž dva z nich dokonce dvakrát. Bohužel ani jeden z nich ani jednou investici nezískal.

Defilé prapodivných až úchylných nápadů, ale i seriózních podnikatelských plánů, začalo poslední březnový den a skončilo tento týden v úterý. Pojďme se tedy podívat především na to, kolik a který investor investoval.

Největším skrblíkem je Dana Bérová

Celkem investoři rozdělili mezi podnikatele rovných 6 milionů korun. Otázkou je, zda se jedná o náhodu, že vyšlo tak kulaté číslo, nebo o zadání České televize, kolik investoři musí dohromady investovat.

Průměrně tedy na jednoho vycházelo 1,2 milionu. Toho však nedosáhla ani z poloviny nejslabší (nebo nejrozvážnější?) investorka Dana Bérová. Ta investovala „pouze“ 550 tisíc do třech projektů. Jednalo se o dětské kalhotky na ochranu kyčlí, kaskadérské exhibice a největší část, 300 tisíc korun, do náplastí s aktivním uhlíkem.

Štědroňem první řady se stává Ivan Pilný

U Ivana Pilného, který bohužel ve druhé řadě nebude (Business Way informoval jako první), byl začátek investování pomalejší, ale o to posléze důkladnější a ve vyšších částkách. Poprvé investoval až ve čtvrtém díle do teleskopu pro zdvihání snímacích zařízení. Původní název Zvysoka již stihl přejmenovat na TopView.

Z celkem investovaného 1,75 milionu vložil ještě 100 tisíc do kaskadérských exhibic. Dalších 250 tisíc do vytváření povrchů z práškových plastů, 400 tisíc do svítících skleněných tvárnic a 500 tisíc do série dětských postaviček Krkouni.

Kolik chtěli soutěžící

Pokud by investoři měli vyhovět všem soutěžícím, potřebovali by přes 50 milionů korun (přesně 52 377 300,- Kč). Dostalo se však jenom na 10 šťastlivců z již uvedených 62 soutěžících.

Propočítali jsme největšího skrblíka i štědroně. Zde je kompletní přehled, kolik který investor investoval v první řadě investiční reality show Den D.

• Ivan Pilný – 1 750 000 Kč
• Ondřej Bartoš – 1 533 333 Kč
• Marta Nováková – 1 233 333 Kč
• Tomio Okamura – 933 333 Kč
• Dana Bérová – 550 000 Kč

Pro kolegy novináře a bloggery: Prosím, pokud využijete výše uvedné údaje, budeme moc rádi, pokud umístíte odkaz i na zdroj (Business Way – www.bway.cz), ze kterého jste čerpali. Děkujeme.

The post Den D: Největší skrblík a štědroň appeared first on Business Way Magazine.

Hned první podnikatel Zdeněk Morávek, který žádal o 300 tisíc korun, mohl být spokojen. Sice se původně nabízený podíl 10 % ve firmě zvedl na 20 %, ale investici přijal. Došlo k situaci, kdy tři investoři nabízeli po 150 tisících za 10% podíl, což bylo víc, než žádal. Vybral si tedy jen dva – Tomia Okamuru a Danu Bérovou.

Třetí Ivan Pilný prohrál v souboji se svými kolegy a současně rivaly. A co vlastně Zdeněk Morávek vyrábí? Ortopedické kalhotky pro děti a jejich zdravé kyčle. Mají být náhradou místo vkládání několika plen pro roztažení dětských nožek.

Jako další přišel Jan Řehulka, a žádal 1,5 milionu korun na svůj projekt Cart Cover, což je kryt rukojeti nákupního vozíku. Důvodem má být ochrana proti bakteriím, kterých je na tomto místě prý mnoho. Investoři po přednesení předpokládané prodejní ceny 50 korun za kus zvrátili oči v sloup. Řehulka, jak asi tušíte, odešel s nepořízenou.

Snaha o profesionální prezentaci projektu Hypotékárna se nedala upřít Pavlu Trčalovi. Chtěl 1,2 milionu korun na projekt, který by měl lidem poradit při výběru hypotéky a byl by zcela nezávislý na provizích bank. Za tuto nezávislost by ovšem zákazníci v Hypotékárně zaplatili. Investoři neměli zájem s poukázáním na mnohem silnější konkurenci a také aktuální stav na trhu.

Martin Březný s manželkou po investorech chtěli 1,5 milionu korun za třetinový podíl ve firmě, která vyrábí vysoce detailní modely formulí F1. Údajně na světě existuje pouze jeden konkurent. Investoři ale nedokázali posoudit životaschopnost a tak dal Tomio Okamura a Dana Bérová návrh, že každý do projektu vloží 500 tisíc. Jenže třetí investor s půl milionem korun se nenašel, takže manželé Březní odešli bez investice.

Komentář Business Way

Zdeněk Morávek možná mohl žádat víc. Problém byl ovšem v tom, že se choval velmi tajně a nechtěl nechat nahlédnout do kuchyně své firmy. Na druhou stranu je pro investory 150 tisíc natolik malá položka, že ji oželí raději, než kdyby vložili do firmy půl milionu. Takže i přes tajnosti, nakonec dali nabídku tři.

Jan Řehulka se svým krytem na madlo nákupního vozíku za 50 korun se stal maskotem třetího dílu Den D. Třeba ale investoři prohloupili – Jan Řehulka jednou udělá velký deal s krajskými hygienickými stanicemi a všechny hypermarkety budou povinně půjčovat čistě vyprané kryty rukojetí nákupních vozíků.

Hypotékárna je velmi naivní byznys plán. Představa, že nalákám zákazníky na to, že jim ukážu makléře, který má jen fixní plat a bonusy jednou ročně podle toho, jak se k nim chová, je až zvrhlá. Mimochodem – jak se pozná nejlepší hypotéka? Jenom podle úroků nebo i podle toho, jak rychle ji třeba makléř dokáže u banky zařídit?

Manželé Březní jsou takový šťastný párek. Chybí jim jen 1,5 milionu k expanzi, ale pranic jim to nevadí. Prý si to přesně propočítali, ale teď jim to holt bude trvat déle. Škoda, že v sestřihu není tolik vidět, na co přesně chtějí podnikatelé investované peníze použít. Přesný rozpočet na 1,5 milionu pro vysoce detailní autíčka formule F1 by byl zajímavý.

The post Když se ve Dni D obrátí role appeared first on Business Way Magazine.

Zřejmě není třeba připomínat, o co jde a kteří investoři pátrají na televizních obrazovkách po nových šancích, kam umístit své statisíce až miliony.

Ve druhém dílu, který se vysílal včera na ČT1, před investory předstoupilo celkem pět žadatelů o investici. Tu ovšem získal pouze jediný – Leoš Auer, který dokáže vyrábět reklamní oplatky podobné lázeňským. Chce 400 tisíc a nabízí třetinu firmy, protože má ještě jednoho společníka. Takže by měli společně s investorem každý stejně.

Člověk míní a investoři mění. Leoš Auer nakonec odešel s příslibem peněz, ale za poměrně drtivých podmínek. Vzdal se majority ve svém podniku a na podíl 51 procent se složili tři z pěti investorů – Tomio Okamura, Ondřej Bartoš a Marta Nováková. Transakce se z hlediska podnikatele zdá ještě méně pochopitelná než v předchozím díle u Břetislava Sušky.

Další nápady u investorů neprošly. Pokud budeme postupovat od Leoše Auera, který přišel až nakonec druhého dílu, narazíme na Břetislava Tůmu s přístrojem na diagnózu ve stylu „zjistí, jestli na vás něco leze“. Investoři hromadně zastávali názor, že na to nepotřebují přístroj a to, že na ně leze chřipka, zjistí i sami. A nemusí investovat požadovaných 700 tisíc za 20% podíl.

Před Tůmou defilovala Martina Pokorná s plánem na vybudování chlebové restaurace. Dala investorům ochutnat bio-chleby. Ty byly dobré, s byznys plánem to bylo naopak. S odhadnutým obratem restaurace v pár tisících denně chtěla investici 1,5 milionu a nabízela 15 procent v projektu.

První dva zájemci o investici rovněž neprošli. Ani Václav Setnička se svým vyprošťovacím zařízením pro automobily ani Zdeněk Černý a s vložkou do záchodové mísy zabraňující stříkání vody na zadek.

Komentář Business Way

Škoda, že pořad není delší a důkladnější. K minulému článku o Dni D napsal totiž Mojmír Fadrný (podnikatel z prvního dílu, který investici nezískal) trefný komentář, kde mimo jiné uvádí, že před investory byl hodinu. Pak už je jenom na střihači a režisérovi, které části dialogu mezi investory a podnikatelem pustí dál a které neuvedou. Takto kolikrát pořad vypadá, že klouže po povrchu a investory zdánlivě nezajímají podrobnější propočty.

The post Den D podruhé a tentokrát ve zkratce appeared first on Business Way Magazine.

Znělka s důležitě pochodujícími dámami i pány investory. Následuje moderátor Jan Pokorný stojící ve sklepě (pardon, doupěti), který říká, že: „Za těmito zdmi zuří hospodářská krize…“ a stručně vysvětluje, že tady v doupěti tomu bude jinak. Přijdou podnikatelé, kteří chtějí vstupní investici pro svoje podnikání a za to nabízejí podíl ve své stávající nebo i budoucí firmě.

Proti nim bude sedět vždycky pětice investorů (zde předchozí článek o tom, kdo to je) a bude je lehce grilovat otázkami. Pro zopakování, ať se neztratíte v textu: Ondřej Bartoš, Dana Bérová, Marta Nováková, Tomio Okamura a Ivan Pilný. Pojďte si přečíst, kdo od nich dostal a kdo ne.

Táňa Višková se synem

Cukrářka s projektem, který nazvala Ledově žhavá (zamražené kousky ovoce v ledových kostkách). Její cukrárna před časem zkrachovala, ale svůj nápad na zamražené ovoce v ledových kostkách by žena ráda oprášila.

Chce: 1 milion korun

Nabízí: 25% podíl

Bartoš: Jak jste na to přišli?

Višková: Jsem vychovatelka, pak jsme podnikali. Měli jsme cukrárnu, ale dopadlo to špatně. Tam vznikl ten nápad.

Nováková: Na co použijete ten milion?

Višková: Je to rozpočet na výrobu ledu – mrazící zařízení a podobně.

Dodává, že by chtěli vyrábět i led s logem firmy.

Bérová: Jak by vypadala firma? Nevidím společníky, je to riziko.

Višková: Právě, přicházím, že bych se tady chtěla i poradit.

Bérová: Nedá se investovat do něčeho, co se teprve vyvine.

Pilný: Vágní obrys, vágní kontakty s potenciálním distributorem. Taje vám to jako led. Děkuji, nemám zájem.

Bartoš: Jak bude vypadat váš finální produkt?

Višková: Bude to pětikilové balení. Pět kilo máta, pět kilo jahody. Za 150 korun prodejní cena a 30% marže.

Okamura: Nemůžu riskovat milion korun, abych šel do něčeho takového.

Bérová: Myslím, že se vám to podaří, ale musíte si ujasnit strukturu společnosti. Milion korun je přeci jenom hodně peněz na to, aby to člověk jen tak zkusil.

Nováková: Investice je vysoká a tu vaši marži 30 % rozhodně neočekávám. Nemáte tam zahrnuty distribuční náklady.

Bartoš: Nápad krásný, produkt si umím představit. Nevím jistě, jestli si ho umíte představit vy. Nevíte jistě, jestli ten milion potřebujete. Kdybyste přišla pro 200 tisíc na rozpracování… Děkuji, nemám zájem.

Pavel Dudr

Vynálezce ručního přídavného pohonu cyklistického kola. Mezi cyklistu a řídítka namontoval páku, kterou si jezdec může ručně pomáhat při šlapání.

Chce: 200 tisíc korun

Nabízí: k tomu ani nedošlo.

Pilný: Nezlobte se, ale nespolupracoval jste s Járou Cimrmanem?

Okamura: Co když jedu z kopce a jedu naplno? To mi ta páka vyrazí zuby a jsem sražen z kola.

Tereza Polišenská

Vymyslela a ukazuje balónkové dekorace.

Chce: 200 tisíc korun

Nabízí: také k tomu nedošlo

Pilný: Kdybych kouřil, tak by mě ty balónky akorát nutily típnout cigaretu. A jinak kdybych chtěl vyhodit 200 tisíc za balonky, koupím si jich 400 tisíc, budu je vypouštět dětem pro radost a zisk bude stejný.

Bérová: Nic si z Ivana nedělejte, on je už starý.

Mojmír Fadrný

Výrobce nakládaných olomouckých tvarůžků na několik způsobů vlastní receptury. Tvarůžky pojmenoval po svém synovi: Matyldovy tvargle. Měly by sloužit jako pochutina k pivu a vínu v restauracích.

Chce: 500 tisíc korun

Nabízí: 8 %

Nováková: To produkujete sám?

Fadrný: Ano, vlastním pizzerii, tam je děláme.

Nováková: Jaké máte náklady?

Fadrný: 13 korun, prodáváme je za 24 korun. Samozřejmě záleží na množství a balení.

Bartoš: Kolik máte odběratelů?

Fadrný: Mám v jednání dva maloobchodní řetězce – nejsem tak daleko. Potřeboval bych se na to intenzivně zaměřit.

Bartoš: Jak bude fungovat firma?

Fadrný: Najdu si slušného šéfa. Tři roky budu investorovi z každého tvarůžku dávat korunu. Pak to převezme investor a bude dávat tu korunu mě. Za tři roky chci pryč.

Pilný: Možná podceňujete vyjednávání s řetězci. Nemám zájem.

Bérová: Zajímavý produkt i když do hospody nechodím, pivo nepiju. Myslím, že to není typický projekt pro investora. A 8 % je trochu málo. Nemám zájem.

Okamura: Chcete toho po 3 letech nechat?! To nemůžu jako investor akceptovat. Nemám zájem za těchto podmínek.

Bartoš: Mě ani neruší příliš krátký horizont. Na trhu místo je. Lidé už mohou být unaveni z nakládaného hermelínu a utopenců. Může to být velký byznys. Mám ovšem zásadní problém – neumím se pohybovat v tomto byznysu.

Osman Salih

Do doupěte mezi investory přišel s projektem nazvaným Ideální podprsenka. Měla by být vyrobena z nanovláken. Nemá ovšem žádný vzorek – pouze sličnou modelku.

Chce: 560 tisíc Kč

Nabízí: k tomu ani nedošlo

Salich háže čísly ze světového trhu s nanovlákny a investoři nevědí, jestli je to jen recese nebo vážný zájem. Konec je rychlý i přestože Salich tvrdí, že to myslí vážně.

Břetislav Suška

Zástupce společnosti, která vyrábí matrace léčící vážné nemoci.

Chce: 1,2 milionu

Nabízí: 40 %, ovšem ve společnosti, která matrace jenom prodává

Suška: Matrace dává dohromady tři fyzikální terapie dohromady – suché regulovatelné teplo, magnetické pole a barevné světlo. Produkt je patentově chráněn, je i řádně testován.

Bérová: Na jaké choroby to pomáhá?

Suška: Pohybový aparát, léčba bolesti, léčba kardiovaskulárních chorob. Pomáhá hlavně u těch, kteří se nemohou pohybovat.

Nováková: Jaká je cena výrobku? Výrobní i prodejní.

Suška: Je to zařízení s přidanou hodnotou. Prodejní cena 70 až 90 tisíc včetně DPH. Z toho je 40 až 50 % zisk.

Pilný: Rozumím dobře, nabízíte podíl v obchodní společnosti, která nevlastní patenty?

Suška: Ano.

Okamura: Proč ne menší podíl u výrobce?

Suška: Tam už proběhly velké investice.

Pilný: O podíl v distribuční společnosti zájem nemám.

Bérová: Produkt je zajímavý, ale tak, jak to stavíte, to není příležitost pro investory. Nemám zájem.

Bartoš: Produkt se mi líbí a spolu s kolegy sdílím názor, že propozice není správně. Mám chuť udělat nabídku. Nabídka nebude na distribuční společnost, ale na výrobce Biosynchron, který vlastní patenty. Jsem ochoten nabídnout 600 tisíc korun za 10 % společnosti.

Suška vytahuje ošklivé obrázky nemocných a ukazuje jak je matrace vyléčila. Na investory to dělá dojem. Problém je v tom, že se k Bartošovi buď přidá Nováková nebo jinak Suška nedostane nic. Pravidla říkají – buď celou investici, kterou podnikatel žádá, nebo nic.

Nováková: Pokud půjde o vlastní společnost, přidávám se k Ondrovi Bartošovi.

Suška: Přijímám.

Okamura: Máte právo tohle říct za vaše kolegy?

Suška: Ano, mám mandát, abych o tom rozhodl.

Jak to vidí Business Way

Až do případu Břetislava Sušky bylo vše racionální a zábavné. Co však zaráží, je nabídka 20% podílu za pouhých 1,2 milionu. Společnost má s matracemi, zvláště v ceně 70 až 90 tisíc za kus, obrovský potenciál. To byl Břetislav Suška a jeho kolegové skutečně v tak zoufalé situaci, že potřebovali peníze, které by jinak získali prodejem pouhých čtyřiceti kusů výrobku? Za předpokladu marže 30 tisíc z jedné matrace?

Jediné racionální vysvětlení je možné spatřovat v tom, že vedle 1,2 milionu získal jejich výrobek poměrně slušně sledovanou televizní reklamu zdarma, což může být výkopem pro vyšší prodeje.

The post První Den D a jeden zoufalý vítěz appeared first on Business Way Magazine.